Kamerun, plným názvem Kamerunská republika, je prezidentská republika v rovníkové Africe. Leží u Guinejského zálivu, mezi Nigérií, Čadem, Středoafrickou republikou, Republikou Kongo, Gabonem a Rovníkovou Guineou. Hlavní město Kamerunu je Yaoundé, avšak největším městem je Douala. V roce 2020 zde žilo asi 26,5 milionů obyvatel. Obsah 1 Historie 2 Geografie 2.1 Města 3 Politika 3.1 Přehled nejvyšších představitelů 3.2 Zahraniční vztahy 3.3 Administrativní dělení 4 Ekonomika 5 Obyvatelstvo 6 Kultura 6.1 Sport 7 Odkazy 7.1 Poznámky 7.2 Reference 7.3 Externí odkazy Historie Územní vývoj Kamerunu (1901 - 1962). Ahmadou Ahidjo ve Washingtonu, D.C., červenec 1982. Mapa Kamerunu Název země pochází z označení Rio dos Camarões („řeka krevet“), které dal řece Wouri roku 1472 portugalský mořeplavec Fernão do Pó podle hojného výskytu korýšů druhu Lepidophthalmus turneranus.[2] V letech 1884–1919 bylo současné území Kamerunu s přilehlými oblastmi německou kolonií se stejným názvem. Politický vývoj Kamerunu se vyznačuje značnou stabilitou. Na rozdíl od mnoha afrických zemí neprošel turbulentním obdobím rychlého střídání vládních režimů. Prvních 22 let (1960–1982) stál v čele země Ahmadou Ahidjo. Jeho vláda byla do značné míry nadetnická, ve vládě zasedali zástupci většiny významných etnických skupin a vláda se snažila sledovat deetnizované, pragmatické cíle. Přesto byl Ahidjo kritizován za protežování „severních baronů“[3]. Přestože politický režim v tomto období nebyl demokratický (od roku 1966 zde vládla jediná povolená strana), nebývá považován za příliš represivní a pozitivně je hodnocena jeho stabilita. Politická změna proběhla v roce 1982 poté, co Ahidjo opustil nejvyšší státní funkci ze zdravotních důvodů[p 1]. Vystřídal jej Paul Biya. Poté, co se jej v roce 1983 pokusili sesadit partyzáni ze severního Kamerunu blízcí Ahidjovi, musel Ahidjo odejít do exilu. Za Ahidja se dal režim charakterizovat jako plebiscitní (tj. systém, kdy se vládní síly snaží obnovovat vlastní legitimitu konáním voleb s jedinou kandidátkou spolu s mobilizací širokých vrstev obyvatelstva k účasti ve volbách). Vládní strana měla masový charakter a existovaly zde významné patronsko-klientské vztahy. Případnou vnitrostranickou opozici Ahidjo omezoval častou a nepředvídatelnou rotací politických kádrů. Biya vnesl do politiky značné změny. Od roku 1985 zavedl vnitrostranickou konkurenci v místních i parlamentních volbách (voliči tedy měli na výběr z více kandidátů, ovšem stále patřících k jediné povolené straně). Cílem tohoto relativně demokratického kroku však bylo především oslabit nižší patra mocenského žebříčku vzájemnou konkurencí[4] Zároveň vnesl Biya do politiky výrazněji etnický faktor a začal ekonomicky a politicky zřetelně protežovat příslušníky svého vlastního (jižního) etnika Beti/Bulu[5]. Politika v Kamerunu tak byla ve znamení soupeření jednotlivých klanů „betijské lobby“ o možnost ovládání státních podniků, které představovaly snadný zdroj osobního obohacování [6]. Betiové ovládli i ozbrojené složky. Kamerun tak za Biyova režimu představoval klasickou africkou kleptokracii[7]. Demokratizační vlna přelomu 80. a 90. let zasáhla pochopitelně i Kamerun. Vícestranický systém nejprve Biya odmítal jako potenciálně nebezpečný – vyvolávající etnické konflikty [8]. Vzhledem ke značné politické aktivizaci obyvatelstva zde proběhly masové protesty, především ochromující stávky. Na rozdíl od jiných afrických režimů v tomtéž období Biyův režim disponoval dostatečnou ekonomickou a tudíž i politickou silou, aby lépe odolával protestům. Biyovou strategií byla kombinace ústupků a následných represí, včetně střelby do protestujících. Biyovi se podařilo odmítnout svolání národní konference. Namísto konference zorganizoval k umlčení opozice narychlo volby. Opozice nebyla na volby připravena a nedisponovala ani zdaleka takovými zdroji jako vládní RDPC. Biya měl volné ruce k manipulaci voleb pomocí násilí a zastrašování i falšování jejich výsledků (především manipulací s volebními seznamy). V prezidentských volbách v roce 1992 byl Biya pochopitelně prohlášen vítězem[9]. Svoji roli zde sehrály i vztahy s Francií. Francouzské dodávky zbraní a střeliva před volbami pomohly Biyovi v represích proti opozici a Francie již krátce po zjevně zmanipulovaných volbách uznala vítěze a poskytla Biyově vládě rozsáhlé úvěry[10]. V podobném duchu se nesly i další volby v Kamerunu. Biyovu udržení moci do značné míry napomohlo i chování opozice, která se konstituovala nejednotná a značně etnicky rozdělená. Navíc při volbách roku 1992 udělala kamerunská opozice chybu a volby bojkotovala. V dalším období se Biya chytře snažil fragmentaci opozice podporovat mimo jiné i zavedením státní podpory nově registrovaným stranám. V roce 2000 tak v Kamerunu bylo registrováno přes 150 politických stran. Mimo to Biya běžně používal i osvědčené taktiky kooptace opozičních politiků[11]. Moc se tak vládnímu režimu podařilo udržet zmanipulováním demokratizačního procesu za použití korupce, nátlaku, etnické mobilizace a dalších taktik rozdělujících opozici[12] Navíc si Biyův režim mohl být po celou dobu jistý loajalitou armády. V polovině roku 2003 vláda zakročila proti řadě nezávislých médií, jejichž počet se v zemi začal rozrůstat po roce 2000. Mezinárodní organizace zabývající se svobodou tisku to označily za účelové omezení opozičních hlasů před blížícími se volbami[13]. Opozici se nepodařilo postavit v prezidentských volbách v říjnu 2004 jednotného kandidáta. Biya získal přes tři čtvrtiny hlasů a získal mandát pro další sedmileté období. Mezinárodní pozorovatelé hodnotili provedení voleb jako uspokojující, přes řadu problémů v organizaci, zvláště při registraci voličů. Politické rozpory jsou v Kamerunu velmi složité. Prolíná se zde rozdělení na frankofonní a anglofonní (trvale marginalizovanou) část země a také rozpory mezi tradičními etniky (tradičně rozpor sever – jih). Jsou zde jasně vymezené geoetnické hranice a politické strany jsou organizovány na etnickém a regionálním základě. Jednotlivé strany přitom neusilují o demokratizaci země samu o sobě, mnohem spíše je jejich existence vysvětlitelná teorií soupeření o zdroje[14]. Politická změna by tak přinesla spíše jen změnu dominantní skupiny obyvatelstva, než principiální změnu vylučování ostatních skupin z politického a ekonomického života. Geografie Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Kamerunu. Sloni v národním parku Waza. Se 475 442 čtverečními kilometry je Kamerun 53. největší zemí na světě. Je o něco větší než Švédsko a srovnatelný co do velikosti s Papuou Novou Guineou. Země se nachází ve střední a západní Africe u zátoky Bonny, která je součástí Guinejského zálivu a Atlantského oceánu. Nejvyšší horou Kamerunu je Kamerunská hora s vrcholem 4095 m n. m. Sousedí s: Nigérií, Čadem, Středoafrickou republikou, Republikou Kongo, Gabonem a Rovníkovou Guineou Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte. Města Douala – 1,338 mil. obyv. Yaoundé – 1,299 mil. obyv. – hlavní město Garoua – 437 000 obyv. Kousséri – 436 000 obyv. Bamenda – 394 000 obyv. Maroua – 320 000 obyv. Baffoussam – 291 000 obyv.[15] Politika Prezident Paul Biya a americký ambasádor R. Niels Marquardt, 16. února 2006. Hlavní vliv ve státě má prezident Paul Biya a to už od roku 1982. Předsedou vlády je Pieter Musonge Mafari (od roku 1996). Zákonodárným sborem je Národní shromáždění, které má 180 míst. V zemi působí asi 4 významné politické strany. Jihozápadní část země (anglicky mluvící; mezi lety 1922–1961 jižní část Britského Kamerunu) usiluje o odtržení a připojení k Nigérii, což Nigérie silně podporuje. Přehled nejvyšších představitelů 1.1.1960-5.5.1960 – Ahmadou Babatoura Ahidjo – šéf státu; UC 5.5.1960-6.11.1982 – Ahmadou Babatoura Ahidjo – prezident; UC, UNC od 6.11.1982 – Paul Biya – prezident; UNC, RDPC 6.4.1984-7.4.1984 Issa Adoum – prezident; vzbouřenecký Zahraniční vztahy Kamerun je členem jak Commonwealthu, tak Frankofonie. Jeho zahraniční politika pozorně sleduje svého hlavního spojence Francii (jednoho z jeho bývalých koloniálních vládců).[16][17] Kamerun na svou obranu spoléhá na Francii, i když vojenské výdaje jsou v porovnání s ostatními sektory vlády vysoké.[18] Prezident Biya měl střet s Nigerijskou vládou ohledně držení poloostrova Bakassi bohatého na ropu (nicméně to skončilo dohodou z Greentree) a s Gabonským prezidentem Omar Bongem jako rivalem. Administrativní dělení Provincie Kamerunu Název provincie (fr./ang.) Sídlo správy Rozloha, Počet obyvatel (2007), Adamaoua/Adamawa Ngaoundéré 63 691 838 689 Est/East Bertoua 109 011 875 949 Ouest/West Bafoussam 13 872 2 269 136 Littoral Douala 20 239 2 294 540 Nord/North Garoua 65 576 1 409 445 Extrême-Nord/Extreme North Maroua 34 246 3 142 883 Nord-Ouest/Northwest Bamenda 17 810 2 095 538 Centre(Kamerun) Yaoundé 68 926 2 797 212 Sud-Ouest/Southwest Buea 24 471 1 419 269 Sud/South Ebolowa 47 110 633 082 Ekonomika Hospodářská výkonnost klesá, mezi lety 1991 a 1997 kleslo HDP na hlavu o 200 USD na 600 USD, tento trend pokračuje i nyní.[zdroj?] Dvě třetiny pracujících je zaměstnáno v zemědělství, vyváží se hlavně ropa a zemědělské produkty. Dováží se spotřební zboží a to hlavně z frankofonních evropských zemí. V zemi se platí CFA frankem. Obyvatelstvo Většina obyvatel mluví francouzsky, na severu země je anglofonní menšina, která je častokrát v opozici a má vlastní politickou stranu. Kamerunci se dělí do mnoha kmenů, z nichž žádný nemá více než 20% podíl na počtu obyvatel země. Asi 40 % obyvatel se hlásí ke katolickému a asi 30 % k protestantskému křesťanství, následují muslimové (20 %) a animisté (6 %). Kultura Sport Samuel Eto'o Nejpopulárnějším sportem v zemi je fotbal. Kamerunská fotbalová reprezentace, přezdívaná "lvi", patří k nejúspěšnějším na africkém kontinentu. Byla prvním africkým národním týmem v historii, kterému se podařilo probojovat do čtvrtfinále mistrovství světa, na šampionátu v Itálii roku 1990.[19] Jde o dosud nejlepší výsledek jak Kamerunu, tak jakéhokoli týmu z Afriky, který byl prozatím jen dvakrát vyrovnán (Senegalem a Ghanou). Hvězdou tehdejšího týmu byl Roger Milla, veterán, jenž byl vyhlášen již v roce 1976 africkým fotbalistou roku a v roce italského šampionátu se v této anketě po čtrnácti letech vrátil na trůn. Roku 2000 Kamerunci rovněž vyhráli olympijský fotbalový turnaj v Sydney, jako druzí Afričané po Nigérii.[20] Největší hvězdou tohoto týmu byl Samuel Eto'o, trojnásobný vítěz Ligy mistrů UEFA (dvakrát s Barcelonou, jednou s Interem Milán) a čtyřnásobný vítěz ankety Africký fotbalista roku, z let 2003, 2004, 2005 a 2010. V této anketě triumfovala ostatně řada dalších kamerunských fotbalistů, vedle Milly a Eto'a i Thomas N'Kono, Jean Manga-Onguéné, Théophile Abega a Patrick M'Boma. Ze všech afrických národů jsou Kamerunci v této anketě nejúspěšnější. V Evropě se prosadil například i Geremi Njitap, v současnosti jsou to Vincent Aboubakar či Eric Maxim Choupo-Moting. Pětkrát se kamerunská reprezentace radovala ze zisku Afrického poháru národů, tedy z vítězství v kontinentálním mistrovství (1984, 1988, 2000, 2002, 2017). Ostatní kolektivní sporty nejsou tak oblíbené, nicméně basketbalisté, basketbalistky, házenkáři i házenkářky dosáhli na stříbro z kontinentálních mistrovství, volejbalisté a volejbalistky pak mistrovství Afriky dokonce dvakrát vyhráli. Kamerun se zúčastňuje olympijských her od roku 1964. Má na svém kontě tři zlaté medaile, jednu zajistili výše zmínění fotbalisté, druhé dvě pak jediná žena - trojskokanka Françoise Mbangová Etoneová, která vyhrála olympijský závod v Athénách roku 2004 i v Pekingu roku 2008.[21][22] (Od roku 2011 reprezentovala Francii[23]). Vůbec první medaili, stříbrnou, přivezl z olympiády v Mexiku roku 1968 boxer Joseph Bessala. V roce 2002 se Kamerun poprvé zúčastnil i zimních her.